Jak jsem začala psát

Že budu psát jsem věděla už od malička. Snad už když jsem dědečkovi ve třech letech vyprávěla svou vůbec první pohádku.

Vůbec by mě však nenapadlo, že se budu věnovat dětské literatuře. Chtěla jsem se dlouhou dobu věnovat závažným a náročným tématům. Toto mi vydrželo až do chvíle, než jsem poznala, že na tohle zkrátka nestačím. Člověk potřebuje náležité množství moudrosti a životních zkušeností, aby se mohl věnovat tématům, co pohnou světem.

Pak jsem se pro změnu chtěla věnovat typické „ženské literatuře“ - i to by vlastně byly pohádky, jen pro jiné publikum. A tu jsem narazila na problém, že psaní mě musí bavit a to se u tohoto žánru nepovedlo.

Pak mě pro změnu napadlo napsat napínavou detektivku, než jsem si uvědomila, že neumím zabít ani mouchu, natož románového hrdinu.

A tak mi zbyly pohádky. Když říkám „zbyly“ nemyslím tím naprosto nic hanlivého. Naopak – v tomto žánru jsem konečně objevila skutečné zapálení pro věc. Teprve zde jsem pochopila, kdy jsem u psaní neuvěřitelně šťastná a ještě šťastnější, když vidím rozzářená dětská očička a rozesmáté pusinky.

Držet v ruce svou opravdickou knihu byl dlouho jen zdánlivě nesplnitelný sen. Ovšem zázraky se dějí. Dějí se dvojnásobnou měrou, pokud kolem sebe máte ty správné lidi. Já kolem sebe mám ty nejlepší ze všech, a proto jsem si tento sen mohla vyplnit už dvakrát.

Přeju vám všem, kteří jste dočetli až sem, aby se vám také plnily vaše sny a to i ty nejtajnější.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení